Další sobota je za námi. Chvíli jsme přemýšleli, kam se tentokrát vydáme za poznáním a došli jsme k rozhodnutí, že splníme slib, který jsme si dali na jaře. Navštívíme podzimní Mohelenskou hadcovou step. Tentokrát se s námi vydali i David, Mix a Mikee, takže nám po cestě nebylo smutno. Psa jsme nechali doma s jeho novou oblíbenou hračkou, kterou se téměř okamžitě po zakoupení stal plastový míč, ze kterého při kutálení vypadávají pamlsky. Začínám mít podezření, že ho má radši než nás, což mě znepokojuje. Na druhou stranu ho konečně můžeme nechat chvíli doma, aniž by pobouřil polovinu nájemníků domu.
Pro neznalé tématu - Mohelenská hadcová step je Národní přírodní rezervace, rozprostírající se mezi meandrem řeky Jihlavy a malebnou obcí Mohelno na ploše 59,23 ha. Umístění rezervace na jižním svahu způsobuje, že se zdejší půda za slunečného počasí zahřívá až na 50°C. Díky této orientaci dopadá na svahy i v zimních měsících mnohem větší množství slunečních paprsků než na okolní roviny a tak se step probouzí k životu mnohem dříve, než okolní příroda.
To, čím je Mohelenská step nejzajímavější je však její podloží, tvořené horinou zvanou hadec (serpentinit), který obsahuje vysoké množství hořčíku. Hadec při zvětrávání uvolňuje hořčík do půdy, čímž vytváří pro některé rostliny nehostinné prostředí. Jiné rostliny si naopak na hořčík zvykly, nebo jej dokonce ke svému životu bezpodmínečně potřebují a jinde nerostou. Klimatické a půdní podmínky zajišťují, že se na mohelenské stepi vyskytují převážně suchomilné a teplomilné rostliny, které jsou většinou specificky vázány na hadcový podklad.
Na rozdíl od naší jarní návštěvy, kdy jsme se pouze kochali pohledem na údolí z místní vyhlídky, jsme se tentokrát rozhodli projít si jeden z naučných okruhů, které rezervace poskytuje. Vzhledem ke členění stepi a pokročilému září jsme se rozhodli pro stezku s názvem Podzimní. Tento okruh měří tři kilometry, které vás provedou strmými přírodními schody v prudké stráni, klikatícími se serpentinami i hustým borovým lesem. Jeho zdolání nám i s odbočkou k nedaleké hrázi vyrovnávací nádrže Dalešické přehrady zabralo necelé tři hodiny. Maminka Simonka sice zase trochu funěla, ke konci cesty už i posedávala u pěšiny (což praktikoval i Michal), ale nakonec všichni všechno zvládli a šťastně jsme se vrátili zpět na parkoviště.
Po cestě zpět jsme se opět zastavili u velké hráze Dalešické přehrady. Nezměnila se, snad jen naplavené hory dříví, pneumatik a pet lahví někdo rozumně odklidil. A návštěvnost byla rozhodně větší než posledně. Turisté si zřejmě užívají posledních hezkých dní letošního roku. My osobně doufáme, že si ještě slunečno pár víkendů užijeme.
GALERIE
0 Komentáře