Byli jsme zahradničit. Teda ne všichni, jenom Téra a táta Roman. A to nijak obyčejně, ale experimentálně, permakulturně, starovysočinsky... prostě "po svém". Dostali jsme se k tomu trochu kostrbatě, ale důležité je, že jsme se v sobotu dopoledne vydali směr jihozápad, kudy vede cesta do úplně jiného světa. Na místo jsme dorazili v jedenáct hodin. Před chalupou stálo zaparkované žluté embéčko, kterým jezdí Pan pekař. Tak se totiž říká zahradníkovi, za kterým jsme vyrazili. Trochu nás zaskočilo, že u vrat chybí klasický řinčící zvonek, ale to byla pouze předzvěst věcí následujících. Pan Pekař totiž ne jenom po svém zahradničí, po svém jezdí, ale také po svém bydlí a tak namísto aby stavení, které je v jeho rodině již po několik generací zprznil, jak teď bývá na venkově v oblibě, se mu přizpůsobil. Nerozdrásal proto zdi kvůli vodovodním trubkám, ale nosí vodu v kbelíku ze studni. Člověk si tak prý k tomuto základnímu živlu vytvoří jiný vztah, když si ho musí vypumpovat z hloubky a odnést ve vlastních rukách až do kuchyně. Stejně tak ústřední topení byste v jakékoliv místnosti hledali marně. Topí se hezky dřevem v kachlových kamnech (i když to prý není úplně ideální). A pokud se vám hodně chce, musíte se svojí potřebou přes dvůr na poctivý suchý aport, aka kadibudku. A všechno to bylo zavalené neuvěřitelným množstvím věcí. Ne nepořádkem. VĚCMI, na kterých bylo vidět, že jsou na své místo uložené s citem, neřku-li láskou, která razantně odmítá jakékoliv snahy je probrat, vytřídit a vyhodit. Proč taky. Patří sem, i když už je třeba nikdy nikdo nepoužije.
Pan pekař nás pozval na čaj. Seděli jsme v malé sednici, usrkávali bylinky slazené medem a povídali si s člověkem, který byl na hony vzdálený asociálnímu podivínovi, jak by se mohl někomu z předchozích řádků jevit. Normální kluk, který má co říct a s kterým si máte o čem povídat. Doporučil mi několik filmů, postěžoval si, jak je to těžké mít ve vedlejší místnosti sklad pochutin (prodává je přes internet) a svěřil se, že do domku bude muset přeci jen zasáhnout nějakou citlivou přestavbou, kterou naváže na práci svého pradědečka a tatínka. A pak jsme vyrazili.
Popovídali jsme si o embéčkách a pak do jednoho nasedli a odjeli do nedaleké zámecké zahrady, která se nachází ve vedlejší dědině. Dostali jsme krátký poučný výklad o historii obce a zdejších významných budovách, které unikly pozornosti památkářů, ačkoliv společně tvoří esteticky i historicky souznící komplex. Škoda. Zahrada je obrovská, ale Pan pekař má naštěstí zapůjčený jenom kousek. Experimentuje tady s přípravou půdy za co nejmenších energetických výdajů. Nic se tady neorá, nehnojí ani přehnaně nepleje. Plocha se pouze přikryje několika vrstvami kartonu a po té zamulčuje pořádnou vrstvou sena. Místy se podle aktuálních úvah prohodí počet vrstev kartonů, nebo se jednotlivé vrstvy proloží jednou vrstvou sena, ale princip zůstává stejný. Záměrem je, aby z půdy neprchala vlhkost a aby se zblbly žížaly a ryly blíž k zemi, než by ryly normálně. Co jsem mohl pozorovat, funguje to.
Všichni tři dohromady jsme tedy nakladli dvě vrstvy kartonu a vrstvu slámy na jeden záhon a pak nakopčili a jen tak pro formu vypleli záhon druhý, do kterého jsme zaseli pšenici jednozrnku. Pro mě jako pro zemedělského laika to byla novinka a naprosto premiérové seznámení s touto obilnou slečnou, o které jsem se později dočetl mnoho zajímavých věcí, jako že se jedná o pradávnou odrůdu obilí a moc není k vidění, ačkoliv se dobře hodí k výrobě oplatek a jiného sladkého pečiva. Celý den mě pak hřál příjemný pocit, že jsem svýma rukama vysel čtyři řádky plodiny, kterou v této republice moc lidí nevidělo. Záviděl jsem Terezce, která učinila tuto skutečnost již ve svých pěti letech.
Po té, co jsme se takto zasloužili o proces zachování genofondu pšenice jednozrnky jsme se opět přesunuli zpět a vybaveni kárkou se vydali krmit ovce. Ovce má Pan pekař v sadu plném starých vzrostlých jabloní. Ovečky jsou tam zatím jenom tři, ale za to jsou to poctivé Valašky, které byly nedávno také před vymřením. Valašky poznáte podle toho, že jim rohy rostou z hlavy vodorovně a jsou veeelmi chlupaté. Jsou tak chlupaté, že když je Terezka proháněla po ohradě, vypadalo to jako by před ní prchaly tři pom pomy (takové ty střapce, co s nimi máchají roztleskávačky v každém pořádném emerickém filmu.) Pan pekař nám ukázal, jak se má ovce správně posadit na stříhání a zapředli jsme krátkou debatu na téma "Jak jim ostříhat zadek".
A pak už byl čas jet domů. Ještě jsme vlastně naložili káru plnou dřeva a Terezka si na tu hromadu vylezla a vezla se až k chalupě. Zvláštní, jak prostá zábava udělá dítěti velkou radost :) Mě se z toho místa, kde se zakřivil čas a plyne tam pomaleji, vůbec nechtělo. Naštěstí nás Pan pekař ujistil, že práce je u něj vždycky dost a dost, takže ať přijedeme kdykoliv, nudit se určitě nebudeme. Snad to bude brzy.
GALERIE
0 Komentáře