Slovo divočina může znít trochu despektivně. Zvlášť, když dnešní článek bude o našich východních sousedech. Ale despektivně to dnes skutečně nemyslím i když některé okamžiky na slovenských silnicích a dálnicích byly skutečně zajímavé a dobrodružné. Celkový pocit z třídenního putování je však nadmíru příznivý a hřejivý. Byla to služební cesta, což s sebou neslo jistá omezení a nepříjemnosti, jako šibeniční časový limit, nemožnost vybrat si vlastní ubytování a nutnost celou cestu absolvovat v útrobách plynového přibližovadla s obsahem válců 1,2 litru. Na druhou stranu mě to nestálo ani korunu a na nějakou chvíli jsem se mohl odpoutat od kancelářské práce, zápisů do systému a výkazů odpracovaných čtvthodinek.
Vyrazil jsem v úterý po obědě po té, co jsem naložil kufr malinké fabie k prasknutí a rozloučil se s rodinou. První stovka kilometrů po českých panelových dálnicích v okolí brna patřila k těm méně zaživným. Naštěstí jsem brzy dorazil k hranicím, kde nastal čas zapnout PDA a vychutnávat si vymoženosti moderních navigačních systémů a práci desítek programátorů společnosti TomTom.Poznatek první: GPS navigace je fajn, ale přeci jen o trochu pomalejší, než skutečný život. Pokud ji budete používat, musíte předvídat. Když jsem si tedy zvyknul na jisté vykutálenosti, které mi navigace připravila, mohl jsem si vychutnávat pohodovou cestu slovenskou krajinou, kterou teď řadím mezi nejhezčí, jakými může člověk jet. Zjistil jsem, že Slováci jsou stejní smotlachové jako my čehůni, ne-li větší. Lesy byly obsypány zaparkovanými auty a mezi stromy se obezřetně plížili houbaři snad všech věkových skupin.
Když jsem se pomalu vymotal z cest vedoucích kolem vojenských prostorů, serpentin překračujících Malé Karpaty a pustil se po rovnějších cestách a dálnicích, mohl jsem dospět k poznatku druhému: Kdo na Slovensku nejezdí v Audi Q7 nebo v Range Roveru ten jako by neexistoval. Prostě pastva pro oči. Poznatek druhý následoval velmi brzy poznatek třetí: Slovenská města nejsou v mapách TomTomu vůbec zmapována a tak při hledání hotelu stejně skončíte s mapou na klíně a třiceti kilometry na tachometru navíc. V tomhle by se měli kucí od TomToma polepšit. Ještě, že jsem za mapy nic neplatil.
První zastávka se konala v Nitře, kde jsem měl zamluvený pokoj v penzionu . Pokud byste někdy plánovali strávit noc v tomto Slovenském městě, je penzion U krba jistá volba. Hezké čisté pokoje, profesionální obsluha, zaplacený kanál CNN a výborná kuchyně s takovými specialitkami, jako smažený hermelín s borůvkami. Cena trochu vyšší, ale kdo by si nepřiplatil, že?
Druhý den jsem pokračoval do Zvolenu. Opět mě překvapila slovenská příroda, která se s příchodem podzimu nádherně zbarvila. Cestovatele uchvátí tisíce hektarů lesů, které se rozpínají přes Štiavnické vrchy a vzbuzují touhu hodit jakákoliv obchodní jednání za hlavu a rozběhnout se pod košaté koruny listnáčů. Ale běhejte v kravatě po lese. To si říkáte o kazajku. Nutno podotknot, že jsem mezi Nitrou a Zvolenem poznal i tu méně přívětivou část Slovenska, to když na pumpu, u které jsem si dával kafe, dorazilo postarší Audi a dva divoce vyhlížející pánové začali motoristům nabízet autorádia bez záruky původu. Radši jsem se rychle sbalil, zamknul se v autě a odjel. Zvolen je opět zajímavé město, i když jsem neměl moc času na jeho prohlídku. Na chvíli jsem poseděl v podniku Runway 74, protože jednání jsem měl naplánované až na pozdější hodinu. Zřejmě šlo o nějakou diskotéku, která se přes den měnila v rejdiště Zvolenských podnikatelů a překupníků. Byla plná neseriózně vyhlížejících pánů s knírky, kteří popíjeli kávičky, kouřili cigaretky a vyřizovali dlouhé telefonáty stran písku, cementu a přesunů horentních sum na účtech. Byl jsem rád, že jsem svoje presso rychle dopil a šel jednat.
Pak mě čekala dlouhá cesta ze Zvolena do Prešova. Musel jsem opět stoupat a klesat malebnými serpentinami Nízkých Tater, abych se dostal k dálnici vedoucí kolem Liptovského Mikuláša pod Vysokými Tatrami. Malebnější cestu si může člověk jenom těžko představit. Ve chvíli, kdy se mu po levé ruce k nebi tyčí šedivé štíty hor se sněhovými čepičkami a po pravé míjí pastevce, kteří za doprovodu chlupatého psa hlídají stádo kravek, se mu do mysli kradou kacířské myšlenky, jeslti třeba tam na západě nežije trochu špatně. Jestli by mu tady na východě, bez zápisů a výkazů nebylo lépe. Nejbližší pumpa se sendviči v plastové krabičce a kávou v plastovém kelímku ho však vrací do reality, takže krize středního věku je na nějakou chvíli zažehnána :).
Poznatek čtvrtý: Pokud pojedete do Prešova, tak nikdy za žádnou cenu nespěte v penzionu Šariš. Penzion Šariš je totiž hotel, který svá zlatá léta (a bohužel i poslední investici) prožil na začátku sedmdesátých let. Nedovírající se dveře, kývající se mísa, protékající umyvadlo a kapající topení mi připravily skutečně dobrodružnou noc. Naštěstí jsem mohl brzy vstávat, hodinu bloudit po Prešově a pak se vydat na cestu k domovu.
Východní Slovensko je na tom zřejmě o něco hůř, než západní část země. Vedle obligátních Audi Q7 jsem zahlédl části vesnic poslepované ze dřeva a plechu. Špinaví a otrhaní bezdomovci prohrabávající popelnice také zřejmě patří ke koloritu kraje. Na druhou stranu se stavějí nové dálnice a nádherné památky by při lepší propagaci určitě přitáhly tisíce turistů. A když už mluvím o dálnicích, nesmím zapomenout na poznatek pátý: Na Slovensku není moc dálnic (i když spousta jich je ve výstavbě). Ale když jsou, tak jsou většinou ve výborném stavu a téměř prázdné. Investice do dálniční známky se tedy určitě vyplatí. Zajímavou částí mé cesty byla chvíle, kdy moje plynové přibližovadlo vypovědělo službu. Možná by mě to tolik nevyděsilo, kdyby to nebylo pod Vysokými Tatrami a před mýma očima se neodvíjely scénáře, kde sháním odvoz nefunkčního auta do ČR. Naštěstí mi kompetentní lidé z naší (IT) firmy poradili, abych to nejdřív zrestartoval, což skutečně pomohlo a mohl jsem jet dál. Tentokrát už radši na benzín. Další zvláštní okamžiky jsem zažil, když jsem míjel Žilinu, která připomíná cvičiště stavebních firem. Chvílemi jsem skutečně netušil, jestli už jsem v rauši, nebo je to pořád realita. Zúžení, objížďky, bagry, oblaka prachu a náklaďáky. Peklo na kolečkách.
Cesta na Slovensko byla minimálně zajímavá. Obohatila mě o mnoho poznatků, lehký kulturní nadhled a znalost mnoha destinací, kam se snad brzy vypravíme na výlety. A abych nezapomněl, brzy si budu muset pořídit Audi Q7, protože je skutečně nádherné.
0 Komentáře