Přebornice

Už od samého narození, kdy jí maminka poprvé nabídla dudlík, nás Terezka nepřestává udivovat mistrovstvím v disciplíně plivání. Jmenovitě v plivání silikonových šidítek. Zpočátku šlo zřejmě o reflex, protože komu by se líbilo mít v puse něco, co nemůže spolknout, že? Reflex se však brzy začal měnit v zálibu pilovanou k dokonalosti. Předkládám několik letmých postřehů:

1) Dudlík pliveme často a rádi.
2) Těžko říct, kdo Terezku zaučoval. Osobně si myslím, že David Copperfield. Vyplivnutý dudlík totiž často porušuje fyzikální zákony, zaklíní se mezi složenou plenu, nebo zmizí za zády ležícího mimina. A většinou NENÍ K NALEZENÍ!
3) Lépe se plivou "zdravotní" dudlíky, nepoškozující růst zubů. Myslím, že se jim říká ortodontické. Mají na obou stranách stejný tvar a dráha letu tak není deformována působením aerodynamického odporu.
4) Nejdál odletí dudlík vyplivnutý kýchnutím. Taková věc vám může vyrazit oko.
5) Úplně nejdál odletí vykýchnutý ortodontický dudlík.
6) Dudlík padá vždy silikonovou hlavičkou do místa, kde je nejvíc psích chlupů.
7) I když máte dítě v náručí a dudlík na řetízku, stejně padne do místa, kde je nejvíc psích chlupů (ten dudlík, ne dítě).
8) Nejvyšší fekvence plivání dudlíku nastává ve chvíli, kdy se dítě (a vy) snaží usnout.

Samozřejmě nás napadají zlepšováky, jako je připevnění dudlíku lepící páskou k hlavě (podobně jako Maggie), ale cosi uvnitř hlavy mi říká, že ve chvíli, kdy to skutečně vyzkoušíme, se k lepící pásce přilepí i pes a u dveří zazvoní sociální pracovnice. Pokušením proto odoláváme a trpělivě dudlíky sbíráme, oplachujeme, vyvařujeme a vracíme zpět mezi bezzubé dásně. Kdo ví, třeba tento talent Terezka jednoho dne uplatní.