Plánovali jsme, že na první letošní výlet vyrazíme mnohem dřív. Bohužel příroda a okolnosti nás přesvědčily, že plánování je k ničemu. Vezměte si z toho ponaučení a nikdy nic neplánujte. Výletovou sezónu jsme proto letos zahájili až 1. května, kdy pomýlení mladí komunisté a sociální demokraté bouřlivě oslavovali svátek práce a zbytek národa užíval volného dne. Pro začátek jsme se rozhodli nepřepínat své síly a vyrazili jsme do nedalekých Dalešic, proslulých pivovarem, který si zaúčinkoval v nezapomenutelných filmových Postřižinách.
Vstávali jsme velmi brzy, protože náš čtyřnohý miláček večer přebral vody a již 6:15 se dožadoval své ranní procházky. Po tom, co jsme psa vyvenčili, jsme se opět uložili ke spánku, protože začínat volný den brzy po šesté považujeme za čirý nerozum. Po druhé už jsme se probudili když slunce stálo téměř v půli oblohy a hodiny ukazovaly pár minut do jedenácté. Tento stav věcí nám přišel jako přijatelnější a tak nic nebránilo tomu, abychom po dvanácté hodině minuli hranici města a uháněli k pivováru. Trénink, který Terezka absolvovala coby embryo přináší ovoce a tak si i ona cestování vyloženě užívá. Jediný, kdo trpěl byla maminka, která seděla na zadním sedadle, což nesnáší. Na druhou stranu byl to její nápad dát dětskou sedačku na sedadlo spolujezdce (já jsem hlasoval pro to, dát ji na sedadlo řidiče, protože co se v mládí naučíš...).
Dalešický pivovar nás překvapil. V místech, kde ještě loni ležela rozblácená loučka, sloužící k parkování, se dnes nachází kostkami vydlážděné parkoviště. To zřejmě ještě není hotové a tak by se dopravní situace, která před branami pivovaru panovala, dala označit minimálně za složitou. Přesto jsme si ale urvali jedno pěkné místečko a notnou chvíli se bavili bezradností některých řidičů, jimž dělalo problémy ovládání i tak malých vozidel, jako je Fiat Tipo. K prohlídce pivovaru jsme se však opět nedostali, protože jednu skupinu návštěvníků jsme minuli a druhá, ke které bychom se mohli připojit, se ne a ne objevit. Navíc začalo pršet, takže jsme se rozhodli zajít se podívat na nedaleký Dalešický zámek, který má na svých vratech nepřehlédnutelnou ceduli "Soukromý pozemek, vstup zakázán". Zámek je bohužel důkazem toho, že ne vše, co je v soukromých rukách prosperuje jako Nové Hrady (viz. zápis z minulého expresního výletu).
Z Dalešic jsme se vydali do nedalekých Hrotovic v bláhové představě, že získáme tamní turistickou známku. Po té, co jsme přebalili mimino jsme zjistili, že městký úřad má zavřeno (překvapivě) a infocentrum je v nedohlednu, i když k němu vede několik šipek. Udělali jsme alespoň několik fotek hezky spraveného zámku, pomlsali něco citronové zmrzliny a s Hrotovicemi se rozloučili. Mezi Hrotovicemi a Jaroměřicemi leží malá obec, která se jmenuje Račice. Nějakou významnější památku bychom v nich hledali marně, ale hned na začátku stojí nový domek, ve kterém bydlí včelař pan Kurtin (www). Říkat tady, že med od něj je pohádka je zbytečné, takže kdo máte rádi včelí produkty (i v tom ostřejším provedení), určitě se podívejte na stránky a až budete mít cestu kolem, můžete utratit velmi rozumné peníze za velmi dobrou kvalitu. A teď mě omluvte, jdu si dát trochu pohankového medu... nebo že bych ochutnal kalíšek medoviny? :)
GALERIE
0 Komentáře