Člověk je občas překvapen. Často příjemně, někdy nepříjemně. Dnešní dopolední výlet patřil naštěstí do kategorie překvapení příjemných a tak se o něm můžu v klidu rozepsat, aniž bych ohrožoval rodinnou čest. V Jevišovicích jsme byli již několikrát. Předně se zde v kapli starého zámku brali naši kamarádi Honza a Peťa. Tehdy jsme byli dokonce i uvnitř, což se zřejmě mnoha lidem za poslední tři roky nepovedlo. Několik menších zastávek jsem v této obci učinil i pracovně, kdy jsem dohledával některé neplatící klienty jedné nejmenované splátkové společnosti. A samozřejmě mnohokrát jsme tudy projížděli, protože cesta ze Znojma je tudy přeci jenom příjemnější a netrpí tolik nájezdy kamionů. Proto mě překvapila informace, že Jevišovice mají i svoji turistickou známku (nebo-li kolečko), která stále v naší sbírce absentuje a tak jsme se rozhodli zajet sem ještě jednou.
Fakt, že starý zámek se stále opravuje nás zklamal. Táta Roman se těšil na prohlídku a maminka Simča na chvíli klidu. Bohužel cedule nad zámeckou bránou praví jasně - Zámek z důvodu rekonstrukce v roce 2008 uzavřen. Číslice 8 v letopočtu byla očividně již několikrát měněna a podle vzhledu zámku ji alespoň ještě jednou měnit budou. Navíc v hospodě U suchého čerta, která se nachází v předzámčí a kde je k sehnání vytoužená turistická známka, otevírají až od 11 hodin, což se nám ve čtvrt na deset zdálo neúměrně pozdě. Ale vzhledem k tomu, že do zámku bychom se stejně nevloupali a hospodu by kvůli nám dřív neotevřeli, rozhodli jsme se chvíli obdivovat malebnost jevišovických uliček a zkusit najít některé ze dvou dalších známkových míst.
Uspěli jsme částečně. Našli jsme známkové místo v Jevišovické sýpce, které je zřejmě i informační kanceláří, ale známky neměli. Je cosi shnilého u tohoto prodejce. Pokračovali jsme proto dál po hlaví ulici a záhy odbočili k bráně parku, obklopujícího jevišovický nový zámek. Malá cedulka u vchodu nás nalákala vstoupit dál a díky tomu jsme se mohli pokochat velmi příjemným překvapením. V novém zámku je od roku 1953 domov seniorů, což není zřejmě z pohledu památky ideální, ale možná díky tomu neproudí okolím zástupy turistů a člověk si může užít chládku kaštanových alejí. Park se stal navíc výstavní síní pro cyklus mytologických soch Lorenze Mattielliho, což procházku příjemně osvěžuje a jednoho donutí sáhnout do zapadlých koutí paměti a hádat, kterého antického hrdinu právě obdivuje. Samotný zámek je pak postaven v jakémsi pseudoslohovém stylu, ve kterém se mísí romantické cimbuří s keltskými vzory a středověce vyhlížejícími pískovcovými griffiny. Kolem celého zámku vede pohodlná upravená cesta, takže návštěvníci se mohou věnovat focení a obdivování bez vážnějších nebezpečí.
Když jsme byli obdivováním zámku dostatečně unaveni, vydali jsme se na zpáteční cestu. K Suchému čertovi jsme dorazili akorát včas, abychom stihli jeho otevření a mohli si koupit kolečko, kvůli kterému jsme se vlastně na výlet vydali. Po setkání se Zdenčou a Milanem musím zahanbeně konstatovat, že je to teprve naše dvacátá sedmá turistická známka a že jejich nabývající sbírku čítající dnes 500 kousků asi nedoženeme. Pak už následovala jenom krátká zastávka kvůli nafocení Jevišovic z dálky (stativ je báječný vynález) a pekelná výheň pravého poledne nás zastihla již v Třebíči. Z obědové krize nás vytáhla babička Viki a zapečené brambory jsme mohli vytrávit na jahodové plantži s babičkou Vandou a dědou Pavlem. Jevišovice byly fajn. Doufáme, že zítra vám přineseme zápis z Budišova, kde nám stále uniká poslední kolečko našeho nejblizšího okolí.
0 Komentáře