Jurenkova osada leží asi 15 kilometrů za Třebíčí směrem na Náměšť. Je to malebné a po většinu roku i klidné místo uprostřed lesů, z jedné strany hýčkané rákosovou poduškou letitého rybníku, který k idylce u nás na Vysočině prostě patří. Jurenkova osada je toho času v držení třebíčské Sokolské organizace, což ji jednou za čas promění v rojiště malých i větších dětí, které se tam jezdí rekreovat na pravidelný tábor. A protože část naší rodiny má k Sokolům velmi blízko, je na tábor pravidelně vysílání i Karolína, moje pravidelná sestřenice a Terezčina občasná chůva :).
Neděle se ráno probudila do krásného slunečného dne a tak pro nás nebylo těžké se zachovat jako správné příbuzenstvo a vyrazili jsme na Jurenkovu osadu na krátkou návštěvu. Po cestě jsme vyzvedli dědu H., který měl na osadu namířeno vlakem a pěšky, čímž nás chtěl určitě zahanbit. Nedali jsme se, auto zaparkovali na kraji lesa a k táboru vyrazili také pěšky. Terezka se nesla v krosně, což se jí ze začátku moc nelíbilo, ale díky pravidelnému přísunu lesních malin, který zajišťovala maminka Simča, bylo toto malé vězení jistě o něco snesitelnější. Možná bych se odvážil říct, že v něm nalezla zalíbení. Při neustálém povykování "Ham, ham!" a zuřivém gestikulování směrem ke kopřivami zarostlým šlahounům malinovníků působila Terezka téměř spokojeně. Ne už tak maminka a tátovo čerstvě vyprané tričko vůbec ne.
Jurenkova osada byla fajn. Terezka si zamilovala hlavně trampolínu, na které vydržela upadávat skoro celou půlhodinu. Pozitivně přijala také štěrkem vysypanou cestu, kterou se nenápadně pokoušela přemístit na dno nedalekého rybníka. Karolíny jsme si moc neužili, protože se kamsi rychle vytratila i s krabicí oplatků, které jsme jí přivezli k nedávnému svátku. Několik dětí se zmínilo, že ji viděli ležet kousek za táborem celou upatlanou od čokolády, ale jiskérky závisti v jejich očích důvěryhodnost jejich svědectví spíše podrývaly. Určitě se šla podělit se svým rojem, který má na táboře jako správná chůva na starosti.
Zpáteční cesta opět proběhla v "ham ham" módu, který vyústil zřejmě v dočasné přejedení lesními malinami. Naštěstí nás maminka Simča bezpečně odnavigovala k velkému hrachovému poli ("Aha, tak to bude asi za tou další vesnicí."), kde jsme si bez dovolení zemědělců uzmuli několik hrstí lusků. Potravinová krize zpáteční cesty tím byla zažehnána, což ocenil hlavně táta Roman, protože v poslední době se stává rodinné cestování mírně řečeno náročným.
Po dlouhé době jsme si tak dopřáli krátkou tůru. Shledali jsme, že je to poněkud náročnější, než když jsme tlačili kočárek se spící larvou, ale velké výzvy jsou to, co nám dovoluje růst. Příště už se snad vydáme pro nějakou tu turistickou známku, abychom nebyli vystaveni posměchu Zdenči a Milana :) Kolik už jich máte?
0 Komentáře