Velikonoce u Bobíků (část 1.)

Začalo to v neděli, kdy jsme se v důsledku slunečné soboty probudili pozitivně naladěni a plní energie (děti určitě, rodiče o tom nebyli úplně přesvědčeni) a rozhodli jsme se, že den začneme výletem přírodou. Započaly horečnaté přípravy, které trvaly až do chvíle, kdy jsme skrze žaluzie nakoukli ven. Divoké víření sněhových vloček, které zakrývalo výhled téměř na všechno, nám dávalo tušit, že to dnes s přírodou nebude tak horké. Přesto naše přesvědčení nepolevilo, jenom jsme do výbavy doplnili termosku s horkým čajem a maminku Simču nechali doma. Vyrazili jsme.

Skutečnost nás překvapila. Terezka s Vojtou sice dostali zimní oblečení a rukavice, ale pro tátu Romana to bylo "too cool", takže zima mu brzy začala zalézat za nehty (a do nosu, a za límec, a do bot,...). Navíc tempo, které jsme nasadili bylo skutečně vražedné. Díky stylu "jeden krok vpřed, dva kroky v bok (směrem ke kachnám)" jsme se asi půl hodiny točili téměř na místě. Po půl hodině naštěstí Vojta zaostřil do dáli a informoval: "Bá!". Komunikaci už máme mezi sebou vyjasněnou, takže jsem věděl, že mi říká: "Táto, támhle jsou dva bagry, dvě tatrovky, buldozer a dvě unimo-buňky." Vzorec našeho pohybu se tak rázem změnil v přímku směr bagry, což nás na chvíli zahřálo.
U bagrů to bylo fajn. Vojta sice nechtěl ani na pás, ani do lžíce, takže žádná "roztomilá fotka malého bagristy" se nekonala, ale naaranžovali jsme alespoň malou bagristku. Když jsme se nabažili zablácených bagrů, pomalu jsme se přesunuli k lávce, která nás měla převést na druhou stranu potoka. Terezka trvala na tom, že mostek zdolá sama. Vzhledem k tomu, že jde o dvě silně se klátící klády, zajímalo mě, jak se s touto výzvou popasuje. Záhy jsem se ocitnul ve zvláštně adrenalinové situace, kdy jsem musel vyprostit jedno vřeštící dítě strnulé uprostřed kývající se lávky a zároveň zabránit druhému, aby se svým naprosto nepředvídatelným způsobem neocitnul v potočním korytu. Budu upřímný - moc si nepamatuji, jak se mi to povedlo, ale zřejmě důležitou roli hrál fakt, že voda z potoka je v tuto chvíli svedena někam jinam.

Po epizodě s lávkou jsme zrychlili krok, protože zima začínala být opravdu nepříjemná. Výlet do přírody se tak smrsknul na třičtvrtěhodinové kolečko kolem malého rybníku. O to příjemnější pak byl návrat domů, kde jsme konečně zužitkovali čaj z termosky a doufali, že na Velikonoční pondělí se počasí umoudří.