Každý, kdo mě trochu zná zřejmě ví, že mým velkým snem je malý domek se zahradou někde na venkově. Hýčkám si naivní představu, že kolem něj budu hospodařit tak, jak se kdysi hospodařilo, že si občas vyřemeslím nějaký tradiční výrobek a že budu do jisté míry soběstačný. Do této představy mi jaksi automaticky zapadá včelaření. Bzučící úl napomáhá zahradě v plození a v ten správný čas nám může vydat několik sklenic medu, který v zimě jako když najdeš.
Nutno podotknout, že můj zájem o apikulturu se u ostatních členů blízké rodiny nesetkává s valným ohlasem. Když o svém záměru začnu doma mluvit, padají různé poznámky. Prostým "Ty seš magor" počínaje a zoufalým "Jedině přes moji mrtvolu" konče. Přesto ale věřím, že časem dospějeme ke konsensu a včely obydlí nějaký vhodný zapadlý roh naší budoucí zahrady.
A teď k těm košnicím. Když jsem před časem pátral, jak se dají včely chovat, narazil jsem na jeden velmi zajímavý a tradiční způsob. Včely jsou při něm chovány v úlech upletených ze slámy, které vypadají jako obrácený koš. Odtud také pochází název košnice. Jak jsem vyčetl, chov včel tímto způsobem se téměř ve všem liší od dnešních moderních postupů. Zřejmě největší rozdíl vidím v tom, že když chcete získat med z klasického nástavkového úlu, opatrně z něj vyjmete plné rámky a nasadíte nové. Včelstvo zůstává stále v jednom úlu. Když chcete získat med z košnice, musíte z ní včely vytřepat do košnice jiné. V praxi to dokonce vypadá tak, že z více košnic vysypete včely do košnice jedné a z té pak odebíráte živočichy miskou(!) a rozdělujete je do více připravených úlů. Moderní včelaři však při debatách o tomto způsobu včelaření napadají zachování genetiky a jiné věci, kterým nerozumím.
Dalším podstatným rozdílem při chovu včel v košnicích je způsob, jakým z pláství získáváte med. V tomto typu úlů totiž neexistují rámky a včely tak tvoří své dílo nepravidelně, jak je příroda naučila. Pro získávání medu tak není možné použít medometu, ale je nutné ho lisovat. Teorie hovoří o tom, že tento způsob je mnohem šetrnější a vylisovaný med je chutnější. Toto se mi zatím nepodařilo ověřit praxí, ale samozřejmě tomu nekriticky věřím :) Med z košnic má ještě jednu velmi sympatickou vlastnost. Podle podmínek, které včely při snášce mají, vytváří na okrajích pláství velmi hustý typ medu, který je možné uchovávat i bez lisování. V praxi to vypadá tak, že vyříznete celý kus plástve, který zabalíte do celofánu, nebo vložíte do sklenice a pak to prostě celé sežerete :)
Poslední klad, který bych chtěl u košnic vyzdvihnout je estetická stránka celé věci. Ne, že bych měl něco proti vzhledu klasických nástavkových úlů. Naopak. Ale "bobečky" košnic postavené pod stříškou (na větru a dešti rychle podléhají zkáze) vypadají prostě nádherně. Abych jenom prázdně neplkal, přikládám několik málo zdrojů o chovu včel touto krásnou a tradiční metodou.
Nutno podotknout, že můj zájem o apikulturu se u ostatních členů blízké rodiny nesetkává s valným ohlasem. Když o svém záměru začnu doma mluvit, padají různé poznámky. Prostým "Ty seš magor" počínaje a zoufalým "Jedině přes moji mrtvolu" konče. Přesto ale věřím, že časem dospějeme ke konsensu a včely obydlí nějaký vhodný zapadlý roh naší budoucí zahrady.
A teď k těm košnicím. Když jsem před časem pátral, jak se dají včely chovat, narazil jsem na jeden velmi zajímavý a tradiční způsob. Včely jsou při něm chovány v úlech upletených ze slámy, které vypadají jako obrácený koš. Odtud také pochází název košnice. Jak jsem vyčetl, chov včel tímto způsobem se téměř ve všem liší od dnešních moderních postupů. Zřejmě největší rozdíl vidím v tom, že když chcete získat med z klasického nástavkového úlu, opatrně z něj vyjmete plné rámky a nasadíte nové. Včelstvo zůstává stále v jednom úlu. Když chcete získat med z košnice, musíte z ní včely vytřepat do košnice jiné. V praxi to dokonce vypadá tak, že z více košnic vysypete včely do košnice jedné a z té pak odebíráte živočichy miskou(!) a rozdělujete je do více připravených úlů. Moderní včelaři však při debatách o tomto způsobu včelaření napadají zachování genetiky a jiné věci, kterým nerozumím.
Dalším podstatným rozdílem při chovu včel v košnicích je způsob, jakým z pláství získáváte med. V tomto typu úlů totiž neexistují rámky a včely tak tvoří své dílo nepravidelně, jak je příroda naučila. Pro získávání medu tak není možné použít medometu, ale je nutné ho lisovat. Teorie hovoří o tom, že tento způsob je mnohem šetrnější a vylisovaný med je chutnější. Toto se mi zatím nepodařilo ověřit praxí, ale samozřejmě tomu nekriticky věřím :) Med z košnic má ještě jednu velmi sympatickou vlastnost. Podle podmínek, které včely při snášce mají, vytváří na okrajích pláství velmi hustý typ medu, který je možné uchovávat i bez lisování. V praxi to vypadá tak, že vyříznete celý kus plástve, který zabalíte do celofánu, nebo vložíte do sklenice a pak to prostě celé sežerete :)
Poslední klad, který bych chtěl u košnic vyzdvihnout je estetická stránka celé věci. Ne, že bych měl něco proti vzhledu klasických nástavkových úlů. Naopak. Ale "bobečky" košnic postavené pod stříškou (na větru a dešti rychle podléhají zkáze) vypadají prostě nádherně. Abych jenom prázdně neplkal, přikládám několik málo zdrojů o chovu včel touto krásnou a tradiční metodou.
Série videí o německém včelařství, kde chovají včely v košnicích (anglicky zvaných skep).
The Feminine Monarchy - je kniha ze 17. století, pojednávající o včelách z tehdejšího úhlu pohledu. Pro každého (anglofilního) včelaře toužícího poznat historii jeho koníčka jistě nedocenitelná kniha. Navíc volně stažitelná přes Googel Books.
0 Komentáře