Zní to velmi "hobitovsky", že? Netoulali jsme se ale širým Krajem, ani si nezajeli ke Skákavému poníkovi na pintu piva, ale vyrazili jsme pěšky k babičce Vandě. Aniž bychom to tušili, nezačali jsme zrovna šťastně. Náš časový odhad se ukázal být značně pomýlený a na oběd jsme dorazili o půl hodiny později. Ale popořadě. Dcerku Terku jsme naložili do kočárku ve čtvrt na dvanáct. Cestou přes nedaleký supermarket, kam jsme zamířili jenom proto, abychom si koupili něco k pití, jsme zjistili, že prodávají i americké koblihy (takové ty s dírou uprostřed) a po vzoru Homera Simpsona jsme si jich několik nakoupili. Na tomto místě bych rád národ upozornil, že pekařství v Kauflandu má zřejmě nějaký pakt s vosí aliancí, protože než jsme dojedli, byli jsme od ucha k uchu špinaví od cukrové polevy. Kdyby byl červenec a ne leden, asi by nás to nepotěšilo ještě o něco víc, než dnes.
S několika krátkými zastávkami na pořízení fotografií jsme přešli řeku a skrze náměstí (tedy Karlovo náměstí, pro třebíčské nerodáky) se ponořili do zelenavého šera Libušina údolí. Tam se toho od naší poslední návštěvy hodně změnilo. Tak předně voda v místním potoce je z nám utajených důvodů bílá. Asi chlor, aby ryby neobtěžovali paraziti. Střecha na opuštěné budově poblíž Janova mlýna už začíná také chátrat a zarůstat mechem (ač se to zdá jako včera, kdy ji tam dávali novou. No, je to jeden z mnoha příkladů jak neefektivně vyhodit peníze). A to bláto tam v loni v červnu taky nebylo, na to bych dal krk. Nicméně doufáme, že Libušino údolí zůstane ještě dlouho Libušiným údolím a peníze na zbudování obchvatu, který by tento krásný lesopark rozetnul na dva kusy, ještě dlouho nebudou (ačkoliv s tou skvadrou, která je teď u kormidla na radnici nebudou peníze dlouho na nic).
Cesta pokračovala kolem populárního třebíčského brownfieldu alias bývalému areálu BOPO. Tato nešťastná hromádka nevzhledných továrních hal (a jedné docela hezké hlavní kancelářské budovy) má být proměněna v luxusní bytovou zónu. Avšak podle slov jednoho z hlavních investorů, se kterým jsem nedávno mluvil, je celý projekt na vážkách, neustále se počítá zda se to vyplatí a neustále se čeká, jak to bude s tím průtahem. Takže je to dobré, ještě nějakou dobu můžeme chodit kolem děsivého opuštěného areálu a nakukovat dírami v rozpadající se zdi.
Vyčerpaní a uhnaní vražedným tempem jsme o půl jedné zasedli k těstovinám zapečeným s pórkem, smetanou a sýrem. Pak jsme si dali kafe, podívali se na kus filmu, Terezka poblinkala babičku i s křeslem a vyrazili jsme zpět ku domovu. Tentokrát už jsme tak nespěchali a cestu Libušiným údolím si náležitě vychutnali. Voda byla stále bílá a kachyn přidrzlé. Na ostrůvku uprostřed místního jezírka jsme dokonce mohli chvíli pozorovat uprchlou husu, která tam zřejmě tráví nehostinnou zimu (a od kachen přebírá přidrzlé móresy). Samozřejmě jsme se museli zastavit v Kauflandu, protože donuty, ač ne zrovna uživatelsky přívětivé, byly dobré. Bohužel už měli jenom jednu poslední, takže jsme utřeli sliny z brady, spravedlivě se o ni podělili a těšíme se na zítřek.
0 Komentáře