Pokroky

Vzhledem k tomu, že poslední dobou rodiče blog zanedbávají, nedělí se s vámi čtenáři o mé malé pokroky, které dělám. Alespoň trochu to napravím a povím vám něco alespoň o některých z nich.

Už umím dobře ovládat hlavičku. Držím ji a nepadá mi, takže k chování se odvážili i oba dědečci, kteří se mu ještě nedávno radši vyhýbali. Je to fajn, jenom děda Pavel trochu škrábe. Táta si to pochvaluje, protože člověk si prý nemusí dávat tolik pozor a přenšení mé maličkosti není tak obtížné. Respektive je obtížná, ale z úplně jiných důvodů (zkuste nosit v jedné ruce pět petlahví plných vody a pochopíte). Včera jsme se také poprvé sama přetočila ze zad na bříško a moc se mi to zalíbilo. Dokonce tak, že dnes, když jsem měla večer usínat, točila jsme se asi patnáctkrát dokola, až to maminku přestalo bavit a začala mi domlouvat a vyhrožovat. Obzvláště humorné bylo, když jsem vyzkoušela maminčin postřeh a zkusila se skulit z postele. Všechno zkazila a chytila mě. Zajímavé také je, že ty výrůstky na konci rukou jdou docela dobře ovládat. Tuhle jsem chytila tu černou chlupatou potvoru za vousy a nepustila ho. To ho naučí, olizovat mi moje výstavní tváře. Legrace taky je co nejvíc kopat nožičkama, když mě naši koupou. Mámu vždycky hezky zmáchám, aby viděla, jaké to je. A mám dojem, že už si brzy sama sednu. Musím na tom trochu zapracovat, aby ze mě měli všichni radost. Mám ráda, když předvádím svoje tríčky a všichni jsou tak hrozně mimo.

Terka