Tentokrát to vyšlo celkem hezky. David, Luděk a Mischood se rozhodli oslavit společně narozeniny a to nikde jinde než nedaleko našeho oblíbeného Landštejna. Volba spojit příjemné s příjemným a po cestě na párty navštívit několik známých i neznámých míst tak byla rodinnou radou jednohlasně odsouhlasena. Pravda, itinerář se až do poslední chvíle radikálně měnil a vrtošivé počasí kartami také trochu zamíchalo, ale sled věcí se nakonec ukázal být ideálním.
Naše první zastávka na cestě k hranicím Moravy byla v Dačicích. Je to až trapné, že člověk neví jak krásná místa má kousek od svého domova. Dačický zámek, toho času v pečlivé správě státu se z průčelí jeví jako nenápadný, až nudný. Pro laika nenabízí žádnou architektonickou zvláštnost a modrozelená barva fasády působí poněkud... usedle. Nenechme se ale zmást prvním dojmem, protože to zajímavé začíná ve chvíli, kdy projdete bránou a zámek obejdete zezadu. Tady se naplno vystavuje na obdiv zámecký park, jehož udržované pěšinky Vás sem nesměle přivedly. Pokud si uděláte chvíli (v našem případě asi hodinku) a pustíte se z mírného kopce dál, určitě nebudete litovat, protože se rázem ocitnete v pohádkovém snu amatérského botanika. A pokud nerozeznáta platan od jinanu dvojlaločného, podobně jako my, určitě si užijete romantickou atmosféru, která vás vrátí o dvě století zpět a nechá Vás zapomenout na všednodenní shon. Abychom ale nechválili jenom zámecký park, musíme zmínit i muzeum s tématikou nezbytné dačické cukrové kostky a přechodně také světa loutek a samozřejmě možnost vydat se na klasickou prohlídku. Nedaleko od zámku se také nachází kostel svatého Vavřince, který jsme si ale nechali na příště. Hlad nás totiž vedl dál na jih, až do Slavonic.
Ve Slavonicích jsme zažili menší kulturní šok, naštěstí v dobrém slova smyslu. Na oběd jsme se totiž zastavili v restauraci pana Petrika a naprosto nečekaně byli vtaženi do mísntího poklidného a přátelského života. Miska s vodou pro Lokiho se nám u nohou ocitla téměř ihned. Majitel se svými rodiči se s námi zapovídali o výchově teriérů a dobrmanů a když se na prahu objevila bloudící paní s dotazem, kudy se dostane k panu XY, neváhal se jeden z domorodců nabídnout, že pojede uatem před ní a cestu jí ukáže, protože by to těžko hledala. Ale asi úplně nejlépe to vystihnul jakýsi pan Jiří Kotalík:
Jsou po světě města, která vás uchvátí
svojí historií a krásou. Některá z nich
navíc mají i atmosféru a duši. Pro mne jsou
takovým městem Slavonice, architektonická
perla na pomezí Čech a Moravy;
město, které okouzlí prostou pohodou.
Ze Slavonic nás vyhnalo počasí a tak jsme zamířili do Vlastkovce na oslavu, která nás do těchto končin vlastně vytáhla. Asi nemá moc cenu se o průběhu rozepisovat. Prasátko se točilo na rožni, pivo teklo proudem, počasí nebylo ani horké, ani chladné... jenom ten náš pes by nemusel bejt takovej magor.
0 Komentáře