Nedělní revoluce

Tato neděle se v naší rodině nesla ve znamení malé revoluce. Poprvé od "dlouhé tůry", při které jsem v Terezce zřejmě probudil odpor k pěším výletům, se se mnou dobrovolně vydala na procházku. Mnoho měsíců tvrdohlavě odmítala jakékoliv nabídky se slovy: "Já ci mámou", což zejména na maminčině tváři vyvolávalo zoufalý výraz plný beznaděje. Citlivým přístupem se nám však tuto bariéru podařilo překonat a tak jsme v neděli chvíli po desáté hodině (Terezka a táta Roman) "konečně vypadli z baráku" (jak maminka nezapomněla poznamenat). První trhlina v našem plánu se objevila hned po té, co jsme stanuli na chodníku před domem. "Je mi zima na učičky," postěžovala si Terezka a začala hledat kramle, které by mohla vzít zpět k výtahu. "Tak já ti půjčím svoje rukavice," navrhnul jsem, což bylo kupodivu s nadšením přijato. Chvíli jsem trpělivě poslouchal kafemlejnek opakující "Mám tam či," čímž se mi Terezka snažila naznačit, že má dva své prsty v jednom prstu rukavice a po rychlé nápravě stavu věcí jsme přešli silnici k rybníku.

U rybníku byla pouze jedna paní s jedním malým chlapečkem a jedním pytlíkem plným rohlíků pro kachny. Nebylo jim to nic platné, protože kachny se z (dosud) neznámých důvodů držely na druhé straně rybníka a ani šustění pytlíkem a sypání vzorků na led je nevytrhlo z letargie mrazivého dopoledne. Po chvíli vysvětlování, proč chlapeček má pytlík a rohlík a my ne, se paní rozhodla změnit strategii, sbalila dítě do podpaží a nesla ho přes zamrzlé louže a výmoly o kus dál, kde si slibovala lepší výsledky svého ornitologického snažení. Ve chvíli, kdy zmizela za stromy, se kachny z protějšího břehu zvedly a ladně mávaje křídly zamířily k nám. Rybník je z velké části pokrytý ledovou vrstvou, která díky vyšinutému počasí letošního ledna u břehů povolila. S tím kachny počítaly. U břehu, na kterém jsme právě stáli však noční mráz vytvořil takovou tu príma tenkou krustičku. S tím kachny nepočítaly. Z nízkého letu se tak pokoušely přistát na vodní hladině, která ale samozřejmě nikde nebyla a tak se místo klasického šplouchnutí ozvalo zběsilé šoupání kachních nožiček po dokonale hladké ledové ploše, zakončené tupým nárazem o břeh chvíli po té, co opeřená tělíčka zmizela v rákosí. Naštěstí se žádnému z aktérů této nanejvýš poučné podívané nic nestalo, tak jsem mohl Terezku počastovat několika moudrými větami na téma "Když se někam rychle vrháš, je lepší se podívat kde skončíš".

Pokračovali jsme dál kolem rybníka. Kousek od nás se paní zoufale snažila vytrhnout chlapečka ze spárů druhé poloviny hladového kachního hejna, kterému pytlík rohlíků zřejmě nedostačoval. Terezka našla na zemi klacek. "Nu což," řekl jsem si poprvé. Nechtěl jsem být úzkoprsý rodič a hračku jsem jí povolil. Samozřejmě přičupla k nejbližší louži a systematickými údery začala rozbíjet led, který ji pokrýval (tu louži, ne Terezku). "Nu což," řekl jsem si po druhé. Dělali to všichni a kdo tvrdí že ne, ten to dělá dodnes. Alespoň jsem měl chvíli na to pokochat se pohledem na divoké proudy vody valící se rozlehlou mokřinou, která se v posledních letech vytvořila před menším z Borovinských rybníků. Tyhle chvíle mám rád. Chodím sem často se psem a vždy na chvíli přivřu oči, čímž zmizí i ty zbývající stopy lidské civilizace a připadám si jako v Kanadě, nebo jinde na divokém severozápadě. Z příjemného snění mě vytrhlo fňukavé naříkání. Zimou nahlodaný klacek nevydržel nápor dětské paže a uprostřed hry se zlomil. To většinou bývá velká tragédie doprovázená nějakým tím nezbytným "Já ci za maminkou." Naštěstí se mi povedlo Terezku přesvědčit, že na druhé straně rybníka najdeme lepší klacek a tak jsme mohli pokračovat dál. Stanuli jsme u lávky vedoucí na druhý břeh.

Borovinská lávka (pokud jí tak mohu říkat) je velmi zvláštní prvek této "rekreační zóny". Za těch zhruba dvacet let, co v Borovině bydlím, jsem na jejím místě viděl již mnoho více či méně podařiených variací na lidovou tvořivost, z nichž ta aktuální je zatím nejhorší. Není se moc co divit, protože potok ubírající se středem mělkého údolí se každé jaro rozvodní a tak málo která lávka vydrží v použitelném stavu déle jak dva roky. Pro nás to v neděli znamenalo popasovat se s několika kývajícími kládami pobitými ztrouchnivělými prkny a pokrytými vnadnými krystalkami námrazy. Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli nebude lepší se otočit a zbaběle se vrátit domů (jak neustále navrhovala Terezka), ale nakonec zvítězilo dobrodružné já a s Térou v náručí jsem vykročil na vratkou a nejistou plochu. Bylo to zajímavé a takto z retrospektivního pohledu ne moc moudré, ale po chvíli strachu jsme nakonec šťastně stanuli na druhém břehu, kde nás přivítala hned celá hromádka klacků, které se hodily k rozbíjení ledových příkrovů kaluží.

Po druhém břehu jsme šli mnohem rychleji. Cesty jsou tam upravenější, méně namrzlé a navíc jsem Terezku nesl v náruči. Museli jsme se sice zastavit u každé myší díry a já jsem musel vysvětlovat, že "Ano, i v téhle díře bydlí myška. Ano, i tahle myška tam má pelíšek. Ano, i tahle myška papá semínka a zrníčka" což bylo lehce úmorné zejména ve chvíli, kdy se Téra zajímala o to kdo bydlí pod tímhle kořenem, kde vůbec žádná díra nebyla. Naštěstí naši pozornost brzy upoutal přepad vody na hrázi, u kterého jsme si vyjasnili, že tomu trsu suché trávy, který se zachytil dole opravdu není zima a mohli jsme pokračovat kolem hlavní silnice ku domovu. U hlavní silnice nás už nic zvláštního nepotkalo. Slimáci, kteří se tudy prohánějí v teplejších měsících jsou kdesi zalezlí (což chápu, taky by se mi nechtělo plazit se po chodníku, kdyby 90% mého těla tvořila voda), takže Terezce nic nebránilo v pravidelném pohybu směrem vpřed. Museli jsme samozřejmě přemístit několik klacků, větví a utrhnout několik stébel zdřevnatělých trav, ale to k procházkám prostě patří. Teď jenom doufám, že zoufale klouzající kachny, rozkmitaná lávka a mrznoucí trs trávy nezanechali v Terezčině dětské dušičce nějaké výraznější šrámy a příští neděli zase vyrazíme... třeba se konečně podívat na ten vlak.