Tento víkend jsme splatili jeden výletový dluh, který nás tížil již delší dobu. Navštívili jsme Telč. Je to skoro až ostuda, že jsme tuto perlu Vysočiny tak dlouho pomíjeli. Naštěstí táta Roman strávil minulý týden v Telči pracovně dva dny, přičemž se mu podařilo získat štos materiálů o telčských zajímavostech (a jedno pexeso, které se teď u nás doma nezastaví), takže jsme využili tohoto poňouknutí osudem a v neděli brzy dopoledne vyrazili. Cesta proběhla dobře. Nikdo nezvracel a klíčoví prudiči usnuli hnedle za humny, takže táta Roman mohl ostatní nerušeně upozorňovat na zajímavosti okolní krajiny, jak to má ve zvyku.
Zaparkování v Telči bylo oproti očekávání pohodové. Telčští radní jsou si zřejmě vědomi vysokého zájmu o jejich město a tak na různých volných prostranstvích rozházeli mnoho parkovacích ploch, z nichž velká část je zdarma. To je vzhledem k současnému trendu zpoplatňování každého bílou čárou obehnaného koutu chvályhodné. Ze všech možných okruhů a smyček, které telčské ulice nabízí jsme si vybrali procházku s názvem Město a voda, která se honosí rozumnou délkou čtyř kilometrů a slibuje návštěvníka protáhnout centrem i okrajem města a to po březích tří místních rybníků. Zcela neskromně musíme prohlásit, že výběr se vyvedl a tuto trasu můžeme doporučit všem, kteří v Telči ještě nebyli. Trochu sice nechává stát bokem městské dominanty (náměstí a zámek), ale těsně je míjí, takže kdo má zájem si může udělat malou odbočku ku kompletnímu zážitku.
Naše putování bylo strastiplné :) Dětičky měly nutkavou potřebu neustále zastavovat, vystupovat z kočáru, odbíhat k nebezpečným místům, dožadovat se jídla (pití, zmrzliny, pozornosti), navazovat kontakty s místními, což je pro rodiče opravdu úmorné a pochodující nervy udělají své. Přesto jsme ale zvládli v plné sestavě ujít více než polovinu trasy, pořídit hromadu fotodokumentace a zakoupit turistickou známku číslo 276 (ano, opět jsme svoji pozornost upřeli ke "kolečkám"). Když už mluvíme o nákupu turistické známky, nemohu nezmínit krámek se suvenýry a hlavně paní prodavačku, která byla neuvěřitelně otrávená tím, že nás musí obsloužit. Vzhledem k tomu, že v Telči je nezaměstnanost "jako prase", jak tátu Romana neopomněla v týdnu upozornit jedna z místních restauratérek, je to důvod k zamyšlení nad lidskou povahou.
Perfektně upravenému zámeckému parku jasně dominovaly ryby (pokud se výraz dominovat dá v souvislosti s rybami vůbec použít). Nejprve nás (Vojtu) uchvátilo hejno červených mřenek v místní kašně (kam Terezka chtěla neustále házet "centík"). Fascinace chaoticky těkajícími tvorečky byla tak silná, že jsme po nějaké chvíli museli přistoupit k fintě zvané "Tak my jdeme, pápá," která zatím vždy zabere. Hlavně ve chvíli, kdy se všichni ztratíme za blízkým keřem a Juniora přepadne zoufalý pocit opuštěnosti v cizím prostředí. Trochu se bojím doby, kdy zabírat přestane. Od kašny jsme se přesunuli k rybníku, kam jsme vlastně ani nechtěli jít, ale ryby. Vojta se pokoušel nějakou ulovit na košatou větev, ale marně a tak jsme se vydali dál.
Rušné náměstí jsme minuli křivolakou uličkou Seminářská a přes lávku skýtající krásný výhled na zámek jsme překonali Ulický rybník. Tam jsme si uvědomili, že telčské kachny jsou velmi krotké a zřejmě zvyklé na hlučné zástupy lidí, protože jejich hejna klidně pospávala na trávníku ani ne půl metru od chodníku. V tu chvíli jsme byli rádi, že se Vojta veze a jeho nutkání jednu z kachen obejmout a odnést domů jsme mohli lehce potlačit rychlým opuštěním prostoru. Po hrázi jsme se přesunuli ke třetímu rybníku, který je v Telči tím největším - Staroměstskému rybníku.
Staroměstský rybník si táta Roman obešel už sám, protože maminka Simča byla po tříhodinovém putování vyčerpaná a dětem se do cesty postavilo dětské hřiště. Cesta kolem posledního rybníku tak byla svižná a klidná. Na nejzazším konci pod hrází stojí historická památka Parního mlýna, která je v posledních letech pozvolna opravována. Bohužel, i když je částečně zpřístupněna, měli v neděli zavřeno, takže paromilovo srdce zůstalo v tomto směru nepotěšeno. Odkážu Vás alespoň na pěkný, i když už trochu vousatý článek o plánované rekonstrukci objektu.
A pak už byl čas na cestu domů. Ta proběhla za vydatného Emina povzbuzování, takže jsme byli opravdu rádi, když jsme minuli ceduli, která nás vítala zpět v našem rodném městě. Telč jsme si ale každopádně užili a určitě jsme tento malebný kout Vysočiny nenavštívili naposledy.
GALERIE
0 Komentáře