Ptáčovské koniklece

Zima letos byla divná a jaro je uspěchané. Některým členů naší rodiny tak tato dvě roční období překazily natěšené plány na užívání si zimních sportů, ale na druhou stranu zase dříve otevřely výletovou sezónu a to se počítá. K letošnímu roku vzhlížíme s velkým očekáváním. Ema se z pasivně povalujícího se mimina vyvinula ve velmi živé batole, které svým denním rytmem zapadne do našich tuláckých záměrů a tak bychom po víkendech rádi obrazili několik míst, na která si už delší dobu brousíme zuby.

Jedno z těchto míst nám leží za humny a já s politováním musím konstatovat, že mě jeho existence dlouhou dobu nechávala klidným. Mluvím o Přírodním parku Třebíčsko, který se rozkládá na téměř devíti tisících hektarech severně od našeho (kdysi) okresního města a který nabízí nespočet zajímavostí a příležitostí, jak strávit volný čas.

Tato lokalita je protkána mnoha turistickými stezkami a když se člověk nebojí (a my se nebojíme) a pustí se méně frekventovanými cestami, naservíruje mu úchvatné pohledy na přítomnost i historii našeho cípu Vysočiny. Byl bych rád, kdybychom do našeho našlapaného itineráře vpašovali několik desítek kilometrů, o které bych se s vámi rád podělil na tomto blogu. Už proto, že internet se k našemu parku obrací spíš zády a kromě základních informací se o něm mnoho nedočtete.

Začali jsme trochu nesměle tuto sobotu, kdy jsme si odchytili trochu brzkého jarního sluníčka a vyjeli jsme si do nedalekého Ptáčova (zajíždí tam dokonce linka č. 12 městské hromadné dopravy). Tuto obec bychom mohli chápat jako vstupní branku do Přírodního parku Třebíčsko, protože se v ní protínají dvě turistické stezky (modrá a žlutá) a navíc k ní těsně přiléhá jedna z chráněných lokalit. Je jí přírodní památka Ptáčovský kopeček, který je jedním z několika výskytišť koniklece velkokvětého v našem okolí. Koniklece zde kvetou nejčastěji během dubna, ale vzhledem k okolnostem dotčeným v úvodu dnešního článku jsme se jimi letos mohli pokochat již v březnu.

A bylo na co se dívat.