Je to tady. Horký srpen mizí v dáli a na jeho místo nastupuje deštivými kroky barevné září. A zatímco školáci vyndávají ze svých aktovek červnové svačiny a jitří své deprese z nadcházejícího školního roku, Bobíci vyráží na svůj první zářijový výlet. Samozřejmě jsme se nemohli vydat nikam daleko za exotikou a tak naše volba padla na místo, které máme téměř za humny a které jsme již dlouho neviděli. Vodní nádrž Dalešice.Vodní nádrž Dalešice je jednou z energetických i rekreačních dominant třebíčského okresu. Její stavba byla dokončena roku 1979 a společně s vodní nádrží Mohelno je zásobárnou technologické vody pro jadernou elektrárnu Dukovany. Socialističtí inženýři si na její stavbě dali skutečně záležet a podařilo se jim vybudovat dílo, které patří k unikátům ne jen v České republice, ale v některých parametrech i v celé Evropě. Její hráz je se svými 100 metry výšky nejvyšší hrází u nás hned po Rumunské Lacul Gura Apei a druhou nejvyšší sypanou hrází v Evropě. V našich luzích a hájích je nejvyšší i její hloubka, dosahující až 84 metrů. Součástí komplexů nádrží Dalešice a Mohelno je i přečerpávací elektrárna, která při plném spuštění dosahuje výkonu 480 MW. Byla konstruována tak, aby mohla nahradit jeden z bloků jaderné elektrárny Dukovany, pokud by bylo potřeba jej odstavit.
Počasí k nám bylo milostivé a tak jsme se nemuseli při obdivování hráze i vodní plochy péct na horkém slunci, ale nechávali jsme se ofukovat velice příjemným větříkem. Pravda, občas ho proložila zářijová přeprška, ale jak říkali Pim a Red: "Ugh, my nebýt z cukru." Když jsme se vydali po schůdcích a cestičkách, které si pomalu bere zpět do svého vlastnictví příroda, dostali jsme se až ke kotvišti slavného člunu Vysočina, který od začátku prázdnin brázdí hladinu dalešické přehrady. Jeho provozování vyvolalo v blízkém a dalekém okolí vlnu hysterie a kolují historky, že veškeré lístky na tuto sezonu jsou dobrodružství chtivými turisty zcela vykoupené. No, vzhledem k tomu, že prodej lístků probíhá přímo na lodi a rezerovat je možné pouze cesty mimo pravidelné plavby, půjde zřejmě o fámy znuděných Třebíčanů.
Když jsme se dosti nabažili vodní masy v nádrži, vydali jsme se napříč okresem směrem vinařská oblast Koněšín. Doba přeci jen postoupila a tatínek v očekávání Roman si přece ani letos nemůže nechat ujít hlavobol a průjem způsobený Sádeckým burčákem. Ale ještě než jsme dorazili k malebnému zámečku Sádek, u kterého poměrně nedávno vyrostlo vyhledávané restaurační, vinařské a zábavní zařízení, nechali jsme se v obci Račice (o které ani jeden z nás dodnes neslyšel) ovlivnit malým reklamním stolkem s několika velkými sklenicemi plnými medu a zakoupili sobě kilogram lesní a kilogram květové pastované fruktózo-glukózové pochoutky. Ohroženy tak nejsou ani vánoční perníčky, ani večerný dýchánky s Earl Greyem :)
Pohostinství Sádek bylo jako vždy plné, ale podařilo se nám i se psem vmáčknout se k jednomu dobře situovanému stolu, takže jsme nezůstali ochuzeni o lehký košt burčáku, zmrzlinový pohár ani palačinku se švestkami a mákem. Bohužel společnost vedle nás byla hlučnější, než nám bylo libo a tak jsme se po krátkém posezení, zakoupení dvoulitrové kvasící láhve a zběžném prohlédnutí zámečku vydali na cestu ku domovu, kde nás čekalo nové rychlé připojení k internetu a srdcebolné blues od Blind Willieho Johnsona (na kterého se určitě podívejte ve videobobících - nezapomeňte, okno s videem se spouští nahoře nad všemi články v blogu).
0 Komentáře