Zewling po nebi

Abych pravdu řekl, ze začátku jsem váhal. K narozeninám jsem si plánoval objednat jednu pěknou stolní hru a tak mě nabídka letu balónem udělala čáru přes rozpočet. Mé dobrodružné já ale naštěstí zvítězilo a tak jsem se v pátek vydal s dalšími třemi pasažéry (mámou, dědou Helmutem a máminou kolegyní Evou) směrem ke Křižanovu, kde na nás měl na letišti čekat balón i s pilotem. Na místo jsme dorazili téměř současně s balónem, který se vezl na slušivém vleku za nebezpečně vyhlížejícím Subaru. Za hladového cvakání spouští a vrčení kamer byl pilotem a jeho přítelkyní smontován koš a rozprostřen plášť a začalo se nafukovat. Ventilátor vrčel, hořáky ohřívaly vzduch a tak se během chvíle nafouknutý balón rozpínal nad našimi hlavami. Na rázný pokyn pilota jsme se rychle nasoukali do těsného koše a s efektivní fintičkou, která nás málem všechny opět vysypala ven, jsme se konečně vznesli do vzduchu.

Zážitek to byl fantastický. Let Airbusem je prý jako jízda autobusem, let stíhačkou jako jízda sporťákem, let větroněm jako jízda na kole a let balónem je procházka po nebi. Ten pocit, kdy se rychlostí sedmi kilometrů v hodině vznášíte pět set metrů nad Vysočinou, je nepopsatelný. Hluboko pod vámi pomalu ubíhají zlatá pole kosená minikombajny, angličáky osobních i nákladních aut se proplétají po uzoučkých stužkách silnic a ten, kdo si vás zespodu všimne, mává. Piloti horkovzdušných balónů mají pro vyjevené cestující připravé i takové frajeřinky, jako třeba česání šišek z vrcholků stromů, nebo fingované přistání na hladině rybníka, keré vám zmáčí boty. A vám to vůbec nevadí, protože během chvíle se zase vznášíte nad střechami domů a mizíte za nejbližším zalesněným kopečkem.

Přistáli jsme na strništi u vesnice Pikárec. Pomohli jsme složit a naložit balón a protože to byl náš první let, byli jsme pokřtěni a přijati do Balónářského cechu, kterým jsme teď hrdými členy. Každý z nás dostal své vzduchoplavecké jméno a vězte, že od pátečního podvečera mě můžete zvát Romanem z Pikárce :) Na oslavu jsme od pilota Karla z Moravských Knínic dostali láhev šampaňského, kterou jsme na místě zprovodili ze světa a vydali se namačkáni do útrob Subaru zpět na letiště. Po cestě jsem nabyl utkvělého pocitu, že maminku Simču musím zbavit jejího strachu z létání, abychom jednou mohli tenhle skvělý zážitek prožít spolu... a že si začnu šetřit na vlastní balón :) Dnešní článek s dovolením zakončím stylovým díkůvzdáním zemským živlům, které je jistě nedílnou součástí balónového létání.

Větru, který udal směr a rychlost letu.
Zemi, na kterou jsme se ve zdraví vrátili.
Ohni, který nám dal sílu se vznést.
Vodě, nosticelce života na Zemi.

GALERIE