Jak jsme si koupili "vlastní" byt - rozhodování a to před tím

Tak nějak to patří ke stylu života v našich krajích. Každý si prostě musí pořídit vlastní bydlení. Byt, dům, chatu, karavan... Vyberte si. V hlavách naší rodiny je tento koncept také hluboce zakořeněn, a tak jsme o tom, jak si pořídit nějaký ten vlastní kousek toho nemovitého štěstí jsme přemýšleli velmi usilovně a velmi dlouho. Roky. Bohužel ale nejsme úplně ekonomicky disciplinovaní což společně s potřebami tří dětí často vede k velmi napnutému rodinnému rozpočtu a samozřejmě nulovému stavu jakékoliv finanční rezervy, o několika statisících na akontaci úvěru ani nemluvě. Ale popořadě.

Poohlížet jsme se začali před mnoha lety. Když jsem teď v rychlosti prolistoval e-maily našel jsem naši první korespondenci s realitními makléři v roce 2009, tj. v době kdy už jsme čekali Terku. Naše představa byla jasná a kýčovitá - starší rodinný domek se stodolou a zahradou někde na venkově, ne příliš daleko od našeho rodného města, aby člověk mohl dojíždět do práce a zároveň si užít blízkosti přírody. Ač nejsme mileniálové, byla to zřejmě reakce na naše působení v Praze, kdy jsme chtěli od všeho toho ruchu někam pryč.

Viděli jsme mnoho domů. Celé to probíhalo v takových typických vlnách, kdy jsme si vyhlídli něco, co by nám mohlo vyhovovat, jeli na prohlídku, ztroskotali na financování, upadli do deprese… a znovu. Viděli jsme mnoho domů, mnoho zahrad, mnoho dílen (kterou bych jako táta od rodiny vážně moc chtěl). U některých to vypadalo vážně slibně, dokonce se rýsovalo i řešení jak to financovat, ale pokaždé něco selhalo. Celá situace byla jakýmsi neutěšeným mixem nízkého příjmu z mateřské, nízkého příjmu z mého zaměstnání a naší zadluženosti.

Mezi tím jsme se přestěhovali z pronajatého 1+1 do většího pronajatého 3+1, na svět přišel Vojta, pak Ema a zhruba před dvěma roky nás naše situace už vážně začala trápit. Obývat se třemi dětmi třípokojový byt, který nemá ani 70m2 se velmi záhy stane dosti náročným. Nikdo nemá svoje soukromí, nikdo nemá klid, což se logicky brzy začne odrážet na náladě, nervozitě a chování k ostatním kolem sebe. Bylo nám jasné, že pokud si chceme zachovat duševní zdraví, musíme se někam posunout.

Před tím, než budeme pokračovat mi dovolte krátkou zastávku u onoho “pronajatého” 3+1. Ve skutečnosti to byl (a stále je) třípokojáč mojí mámy, kam jsme se přestěhovali v roce 1989 a kde jsem vlastně vyrůstal. Po té, co se máma odstěhovala do domu nám ho zapůjčila za cenu “nákladů”, takže jediné co jsme platili byly energie a poplatky bytovému družstvu. Když nad tím teď zpětně přemýšlím, tak díky tomu jsme nejspíš přežili ty “mizerný léta” mého zaměstnání tady v Třebíči. Kdybychom ke všem nákladům měli platit ještě plný nájem, tak si nedovedu představit, jak bychom to utáhli. Takže tímto vyjadřuji neskonalé díky mojí mámě.

A teď zpět k naší cestě za vlastním bydlením. Octli jsme se v okamžiku, kdy přišel jakýsi mentální “krok stranou” a my se rozhodli, že upustíme od představy malého domku s bílým plotem a čistě pragmaticky se začneme poohlížet po nějakém bytě. Důvodů bylo několik. V prvé řadě jsme nejspíš nějakým způsobem dospěli a začali se na naši situaci dívat realisticky. Dům na venkově je sice krásná a romantická představa, ale společně s rozvrhem tří dětí to znamená pasovat se do role řidičů, kteří je budou dopravovat do školy, na kroužky, za kamarády… nebo úplně převrátit náš přístup ke školním i mimoškolním aktivitám. Ono by to nejspíš šlo, ale byl to pro některé z nás tak nepředstavitelný krok mimo komfortní zónu, že se z toho stal argument.

Dalším důvodem bylo, že starší dům potřebuje znašnou údržbu a je to spíš dost nákladný koníček pro zručného chlapa. A já si musím přiznat, že jsem spíš ajťák, než kutil. Osobně si teda myslím, že bych se do toho hospodaření kolem domu dostal, ale otevírají se teď přede mnou zajímavé možnosti práce spojené s cestováním a to poslední co bych asi chtěl řešit je tekoucí střecha, výměna oken, nebo omítání. Rodinná rada tedy zasedla a po dlouhé diskusi rozhodla. Koupíme byt ve městě. Když se s někým o našem rozhodnutí bavíme, rád přidávám poznámku pod čarou: "Manželství je otázka kompromisů. Já jsem chtěl dům, Simča byt, tak jsme si pořídili byt."

Příště o samotné koupi...